Pařížané proti své vůli: Clément

man-355612_1280

Výtah v nemocnici Lariboisière se pomalu otevřel, na chodbu vyšel postarší muž mohutné postavy. Měl asi tak metr devadesát, na sobě dlouhý vlněný kabát, pod ním šedou vestičku a košili dozdobenou nenápadným motýlkem. Pomalu prošel chodbou, a i když mu bylo padesát, ženy se za ním otáčely.

Nevěděl jsem proč, asi je přitahovala ta jeho ležérnost a elegance, která se přisuzuje právě nám Francouzům. Avšak on sám pravým Francouzem nebyl, narodil se v Charleroi v Belgii. O té zemi jsem předtím neměl moc dobré mínění, ale díky Clémentovi jsem svůj pohled na kraj hranolek a pralinek maličko změnil. Clément Legrand byl hudebníkem, producentem mnoha divadelních her, muzikálů a filmů. Seznámil jsem se s ním před třemi lety, když jsem jako scenárista spolupracoval na muzikálu Julius pojednávající o Césarově životě. Clément byl velmi zajímavou a silnou osobností, první den našeho setkání jsme se spolu bavili dlouze a intenzivně i o tématech, o která jsem nikdy nedělil ani s vlastní rodinou. Chápu zcela otevřeně, proč je v očích široké pařížské veřejnosti považován za l‘homme fatal. Ale přesto jeho srdce nyní patřilo jedné jediné, jmenovala se Sophie. Clément v Bruselu studoval hudbu, chtěl se stát dirigentem, nebo hudebním skladatelem. Po studiích místo toho začal pracovat na muzikálech, přičemž se setkal i se svou ženou, jež byla začínající zpěvačkou. Díky kariéře producenta si teď žije vcelku dobře, má malý domeček v Issy-les-Moulineaux, což je malé městečko nedaleko Paříže, má dvě inteligentní a umělecky nadané děti a naprosto famózního psa, se kterým se rád čas od času projdu po místním parku.

A přibližně ve stejnou dobu, kdy se mnou, se setkal i s Michelle, která tu v nemocnici zrovna třetím dnem ležela po kolapsu v divadelní šatně. Clément procházel chodbami špitálu a stále hledal, kde vlastně jeho známá leží. Když najednou spatřil mladou zdravotní sestřičku, zrzku. Přistoupil k ní, pohlédl jí na cedulku se jménem Poline a pravil: „Dobrý den, Poline, já hledám svou kolegyni a známou, která by tu měla ležet na interním oddělení. Jmenuje se Michelle Duboisová. Můžete mi pomoci?“ „Interní?“ zarazila se sestra a poškrábala se na tváři, „tak to je rovně, potom po schodech nahoru a budete tam… musíte se ale někoho zeptat, kde přesně leží, já jsem z chirurgie.“ „Jsem ve špatném patře?“ zarazil se Clément a otřel si čelo, na nějž stékala kapka potu z jeho šedých vlasů, „nu, dobrá… děkuji za pomoc. Těšilo mě.“ Poklonil se mladičké Poline, která zajisté sotva vystudovala zdravotní školu, potom se s úsměvem na tváři otočil a s malou květinou v ruce se vydal k nedalekému schodišti. Vystoupal nahoru a rozhlédl se po okolí. Na stěnách stálo: interní oddělení, Clément zaostřil do dálky… a na jednom z křesel spatřil mě. „Dobrý den, Rogere,“ pravil a přistoupil ke mně. Zvedl jsem se a podal mu rychle pravici. „Dobrý den,“ odvětil jsem mu a zřel květinu v jeho ruce, „musíme chvilku počkat, teď je u ní doktor. Prý to bylo asi ze stresu, ale nemůže vyloučit nějaké vážnější poškození či problémy. A tu kytku vám možná nedovolí jí dát, Clémente.“ „To nevadí,“ pravil a zakroutil melancholicky hlavou, „tak jí dám nějaké hezké sestřičce. Jak jste na tom vy? Stvořil jste už nějaký nový román?“ „Vlastně ani ne, mám hromadu práce se scénáři,“ reagoval jsem spontánně a na minutku jsem se zamyslel, „nemáte nápad na nějaký nový muzikál? Že bych vám zase napsal text.“ „To záleží spíš na pařížských divadlech, avšak ta jsou vůči nám umělcům dosti lhostejná.“ „Jsou to vrtošivé milenky, já vím,“ dodal jsem posmutněle a pocítil vibrující telefon v mé kapse, zřejmě Audrey nebo Juliette.

Když jsem zvedl hlavu, doktor Toussaint, myslím, že se tak jmenoval, vyšel z pokoje a připojil se k nám. „Vy jste příbuzní?“ zeptal se a já zakroutil nesouhlasně hlavou. Ovšem Clément pomalu přistoupil k panu doktoru Toussaintovi a řekl zcela vážně: „Jsem její kmotr.“ Toussaint takovou reakci nečekal, trochu znejistil, začal se potit jako malé prase před porážkou. Zamyslel se, protože netušil, co o kmotrech praví zákon o lékařském tajemství. Potom se podrbal ukazováčkem na čele, trochu si upravil bílý plášť a řekl: „Myslím, že bude v pořádku. Bylo to jen vyčerpáním, možná tou chřipkou.“ Spadl nám kámen te srdce. Clément okamžitě vešel do pokoje, kde Michelle ležela, já zůstal venku, abych to oznámil Juliette, protože i ona mladou herečku celkem dobře znala.

„Když jsem po pár minutách a po telefonátu vešel do nemocničního pokoje, necítil jsem se dobře. Nemocnice jsem přímo nesnášel od doby, kdy jsem v jedné z nich musel trávit až příliš času. Došel jsem k posteli, kde polehávala již lépe vypadající Michelle, a pohladil ji po ruce. „Ahoj, dík, že jsi přišel,“ řekla mi a odrhnula si rozcuchané vlasy z čela, „oběma. Brzy ráno tu byla Audrey, měla o mě asi strach.“ „To my všichni,“ řekl Clément, „tady jsem vám něco přinesl.“ Michelle se usmála, když spatřila kytici. Clément ji položil na noční stolek. Váza už byla plná, v ní totiž byla červená růže od jejího přítele. Sáhl jsem do kapsy a váhavě jsem vytáhl malý kousek papíru. Podal jsem jej své kamarádce a pronesl: „Já jsem ti přinesl to, co nejlépe umím.“ „Já vím,“ odpověděla Michelle a popadla ten list, „přečtu si to. A teď bych se ráda prospala, prosím. Pořád jsou tu nějací doktoři.“ „Samozřejmě, slečno Michelle,“ řekl svým velice osobitým stylem mluvy Clément a poklonil se, „my půjdeme.“ Poplácal jsem Michelle po rameni a i se svým přítelem jsem opustil její pokoj.

Herečka si přičichla ke květině. Následně vzala do rukou papír, který jsem jí přinesl, a začala si číst jeden z mých obvyklých verbálních průjmů.

Drahá Michelle… a vlastně všichni přátelé,
rád bych se předem omluvil za nepřipravenost a případnou nesmyslnost tohoto dopisu. Když jsem včera ráno po odchodu mé drahé Juliette usedl k notebooku, přemýšlel jsem, jak shrnout náš život v Paříži. Je dokonalý? Sotva! Je mizerný? To ani ne. Je to zábava a dobrodružství? To rozhodně… A proto mi v hlavě běžela jen jediná myšlenka – že dokud jsme všichni spolu, dokud nám život nehází pod nohy klacky tak veliké, že padáme na hubu, tahle divoká pouť nikdy neskončí. Paříž možná není městem našich snů, ale máme vedle sebe osoby, jež milujeme. Múzy, přátele, rodinu. A přesto, že omdlíváme, hádáme se, ráno spěcháme do práce a nemáme čas na toho druhého, jsme kurevsky šťastní. A to dokonce i přesto, že jsme jen Pařížané proti své vůli.

P. S.: Dal jsem si jednoho panáka, než jsem to šel psát. Vlastně dva…

Sdílet článek