Budík na nočním stolku začal drnčet. Zpod tenké peřiny vyjela ruka, praštila vší silou do budíku a ten utichl. Juliette se pomalu zvedla z lože a pohlédla do zrcadla, které bylo přímo naproti posteli. To byl samozřejmě můj výmysl – abych se na ni mohl dívat za všech situací. Levačkou si projela skrze temně hnědé vlasy, dva, nebo tři přitom padly na bílé prostěradlo. Vstala, zabalila se do tmavě fialové košile, která byla zcela evidentně pánská, a odhrnula závěsy.
Sluneční paprsky pronikly do pokoje, Juliette pohlédla skrze okno a spatřila několik policistů, jak pěšky honí černošského mladíka. Zasmála se, klasická ranní scenérie. Pootevřela jej, studený vzduch se vyvalil do pokoje a půvabná rozespalá múza se jen zimou zatřásla. Rychle zavřela, opřela se čelem o sklo a unaveně zavřela oči. Slunko ji hřálo do tváře, jak tak měla víčka pevně sevřená, vzpomněla si na Provence, kde ještě donedávna žila. Jako fotografka si nemohla na nedostatek práce v Paříži stěžovat, ale čtyři roky v Lardiers, v malém městečku poblíž Aix-en-Provence, ji rozmazlily natolik, že zimní měsíce v Paříži začala nesnášet. Přitom odsud pocházela, vlastně z Asnière-sur-Seine. Vyrůstala v malém bílém domku s velkou zahradou, kde se každé léto opalovala a vystavovala tak své skvostné tělo drzým kolemjdoucím, co se dívali přes plot. Potom však přišla dlouhodobá zakázka v Marseille, kterou přijala. Měla fotit několik typicky provensálských vesniček, přičemž jednou z nich bylo i Lardiers. Tam jsem zase vyrůstal já, moji rodiče si zde krátce po mém narození koupili starý mlýn, pak začali pěstovat levanduli, pořídili si včelstvo a rázem se stali součástí jihofrancouzského zapadákova. Já jsem však toužil po něčem víc. Začal jsem psát do novin, následně jsem chtěl býti romanopiscem. Když jsem si volil mezi francouzskou literaturou a teorií umění, zvolil jsem bohužel to druhé. Ale nebýt toho, nikdy bych nepotkal onu okouzlující múzu na jedné vernisáži.
Zpočátku mi přišla poněkud chladná, nepřístupná. Moc se s námi nebavila, byla odtažitá… zkrátka a dobře si hleděla jen svého focení a na muže neměla náladu. A potom se stalo to, že jsme se seznámili. Jako začínající redaktor jsem psal článek o výstavě fotografií, proto jsem neváhal kontaktovat pařížskou fotografku kvůli interview. Byla úchvatná, od první chvíle jsem toužil jen po tom ji okusit. Jak říká francouzský klasik: Existují dva druhy žen… ty, které muž okusí a je spokojený. A potom ty, kterých nemá nikdy dost. A to druhé platí i o ní… čím déle jsem s ní, tím víc se v jejích tmavě hnědých očích ztrácím, čím častěji ji zatahuju do zkušebních kabinek v obchodním domě, tím vášnivější pak bývá. A protože to se mnou umí a ví, co na mě platí, přesvědčila mě před časem k pronájmu bytu v patnáctém okrsku hlavního francouzského města. Nelituji toho, jako spisovatel nepotřebuji teplé Marseille ke své tvorbě. Ale každé ráno se probouzet s představou, že v mé domovině je o deset stupňů víc… to mě ničí. Na druhou stranu jsem mohl opustit svůj rodný kraj a začít od nuly. Nikdo z nových či starých přátel neřeší mě a ji, nýbrž nás společně. A to vyhovuje oběma.
Když to ráno odlepila čelo od okna, pocítila, jak ji obě mé paže silně objímají zezadu. Usmála se, hbitě se otočila a pohlédla mi do očí. Políbil jsem ji na rty, pevně popadl za zadeček a přitáhl ji k sobě. „Dobré ráno,“ pravil jsem trochu rozespale, „nějak brzo, ne?“ „To víš, každý nedostává hromadu peněz za poflakování se s herci v divadle,“ pokrčila maličko čelo a položila mi obě ruce na ramena, „musím udělat pár fotek u řeky, nová zakázka. Co máš v plánu ty?“ „Já?“ zasmál jsem se a pomalu jsem jí pravou rukou odhrnul svou vlastní košili z ramene, „teď nějak nedokážu racionálně uvažovat, lásko.“ Juliette se roztomile usmála, pozvolna se zaklonila a košile sklouzla z jejích paží a padla tiše na zem. Pohlédl jsem na ni, neměl jsem zrovna v mozku dostatek krve na to, abych jí odpověděl na původní otázku. Zvedla váhavě paže, dlaněmi se zapřela o můj hrudník a povalila mě na velkou postel. Měl jsem na sobě právě jen tmavě modrý župan, všechno ostatní oblečení se válelo kdesi po bytě. Přišel jsem předchozí večer z nemocnice, kam odvezli mojí kamarádku Michelle po kolapsu v divadelní šatně. I tak mě doma čekala má lepší polovička, když jsem dorazil. Byla ještě vzhůru a rozhodla se mi spravit náladu…
Když jsem se vzpamatoval po pádu na měkkou matraci, pohlédl jsem na Juliette, která si obkročmo vylezla na mě. Celá nahá se na mě položila, i přes silný zimní župan jsem cítil její pevná ňadra, chytla mě pevně za hlavu a náruživě políbila. „Odpověz,“ řekla se šibalským úsměvem a přehodila si vlasy na levou stranu, aby nepřekážely, načež mě decentně kousla do rtu, „proč neodpovíš?“ „Potvoro,“ dostal jsem ze sebe po pár vteřinách a pokusil jsem se ji chytit rukama za pas… sotva jsem to udělal, drapla mě za zápěstí a přimáčkla mi ruce zpět na postel. Ani jsem se tomu moc nebránil. „Zapomeň,“ pošeptala mi nedlouho nato, „musím pracovat, miláčku.“ „Práce počká,“ odvětil jsem a vysmekl se rukama z jejího držení. Zajel jsem zvolna prsty mezi pramínky jejich vlasů, přitáhl ji za zátylek k sobě a dominantně poceloval. Juliette se přestala bránit, po polibku pomalu vydechla a se zavřenýma očima se nepatrně zasmála. „Kdo má koho v hrsti teď?“ pověděl jsem, rukou sjel z jejích vlasů přes ňadra až na bříško a chystal se pokračovat. „V žádném případě, nemůžu přijít pozdě,“ pošeptala a v jejím pohledu byla nechuť pracovat, „asi si umím docela dobře představit, jak by tohle dopadlo, vlastně bych za normálních okolností byla všema deseti pro… ale nemůžu přijít o dobře placenou práci v Paříži, Rogere.“ „Dobře,“ zachoval jsem se rozumně a pustil ji. Juliette vstala, ladně přistoupila ke skříni a vytáhla z ní bílý svetřík, černé kalhoty a sako tmavě modré barvy. Když si prohlížela své oblečení, jestli barevně ladí, sluneční záře se odrážela od jejích tmavých vlasů přímo na mě. Přikročil jsem k ní zezadu a políbil na tvář.
„Tak jo, pusť mě,“ řekla trochu posmutněle, „musím se zčlověčit a…“ „Cože?“ skočil jsem jí do řeči, „zčlověčit? To slyším poprvé.“ Juliette se na mě otočila, pozvedla pravý koutek úst do nepatrného úsměvu a udělala malý krůček směrem ke mně. „Asi pařížský dialekt,“ pokrčila ramena a věnovala mi jeden pověstný francouzský polibek, „večer ti to uspěchané ráno vynahradím.“ „Co chceš vlastně uvařit?“ zeptal jsem se, když se ode mě odtrhla. „Hlavně ne žádné hovězí maso,“ řekla Juliette, poněvadž jej nesnášela. Já hovězí miluji, na jihu se jí celkem běžně. Ale má drahá polovička se po něm cítila jako vlk v Karkulce, když mu narvali do břicha kamení. Lehl jsem si na postel a sledoval, jak se má přítelkyně upravuje v zrcadle. Když byla skoro hotová, přistoupila ke mně a políbila mě naposledy na rozpálená ústa. „Pa,“ pronesla a zahrnula si vlasy za ucho. Odešla…
Vstal jsem urychleně z postele a oknem jsem pohlédl na rušnou pařížskou ulici. Viděl jsem, jak jde na parkoviště ke svému malému červenému vozu. A jak jsem se na ni tak díval, napadlo mě, že v tomhle příšerném městě je asi to nejkrásnější.