#blbečkové aneb kam ten svět spěje

coffee-843278_1280

Ještě před pěti, možná deseti lety bylo normální, že si lidé v kavárně otevřeli třeba knížku. Nebo vytáhli z tašky časopis, který si začali prohlížet. Dnes však vejdete do kafetérie, posadíte se ke stolku a od pití lahodné kávy vás vyrušuje cvakání mobilních telefonů a malé děti. A jste-li náhodou u onoho stolečku sám, všichni na vás hledí jako na idiota.

Dnes časně ráno jsem zaskočil obsluhující známého kavárenské řetězce tím, že jsem si objednal stejnou kávu jako před třemi dny. Pamatovala si to, protože jsem tam přišel znovu sám. Bylo asi poledne, čekal jsem zrovna, kdy mi napíše moje lepší polovička, že míří ze školy rovnou za mnou, v kapse u saka jsem měl tři bankovky, sluneční brýle a mobilní telefon se skoro vybitou baterkou. Objednal jsem si a ležérně se usadil k jednomu kulatému stolu. Neměl jsem s sebou notebook… ani knížku, nic, čím bych se během pití kávy mohl rozptýlit. A tak jsem začal nenápadně pozorovat jedince kolem sebe. Prvním z nich byl vážně se tvářící pán. Napadlo mě, že by mohl pracovat v nějaké bance, možná v realitní agentuře. Seděl kousek ode mě, před sebou měl několik papírů, do nichž stále něco črtal fialovým fixem, o kousek dál rozevřený notebook. Tvářil se vskutku přísně, skoro jako učitelky na střední škole, které mě vytáčely svým maminkovským přístupem.

Když jsem otočil hlavu na druhou stranu, spatřil jsem dvě ženy. Jedna byla výrazně starší, mohlo jí být kolem pětapadesáti let. Ta druhá byla asi v mém věku, mezi dvaceti a pětadvaceti. Matka s dcerou – napadlo mě. A měl jsem pravdu, za pár minut jsem zaslechl, jak ta mladší blondýnka oslovuje tu starší: „Maminko.“ Znovu jsem zvedl hlavu a koukl se na ně, viděl jsem, jak se obě navzájem fotí. Pózovaly s kávou jako věhlasné brazilské modelky, sázím, že si musely koupit druhou paměťovou kartu do telefonu, aby se jim tam všechny snímky vůbec vešly. Když po patnácti minutách konečně vyfotily tu nejideálnější, matka pronesla: „Co tam napíšeš? Křížek, kafíčko… křížek, maminka?“ „Ne, křížek, kapůčo, křížek mamka,“ odvětila po vteřině dcera.

Málem mi spadla čelist až na podlahu… u dvacetileté blondýny bych masové šílenství pro blbce přezdívané Instagram ještě chápal, ale u paní maminky? Když jsem se po vteřině oklepal, spatřil jsem malé dítě. Mohlo mít tak tři roky, chodilo po kavárně a na všechny se usmívalo. Nemám nic proti dětem, jenom je krapek nesnáším. A tady to bylo i celkem právem. Muži, o němž jsem psal v druhém odstavci, totiž sáhlo prstem do hrnku s kávou. Maminka toho chlapečka vmžiku přiběhla zpoza rohu. Těšil jsem se, jak její potomek dostane na zadek. Ale opak byl pravdou. Naklonila se k němu, štípla jej do tváří a řekla rozněžněle: „Ty ši ale šikovnej, Dádo!“ No, tomu muži a jeho kávě s příchutí dětských prstů a slin to tak asi nepřipadalo.

Zaklonil jsem hlavu a neměl sílu dál sledovat toto theatrum mundi, tak jsem se chystal sbalit a odejít si udělat radost do nedalekého knihkupectví. Ale potom si vedle mě sedla taková třicetiletá brunetka, která vytáhla z kabelky knihu od Jamese Joyce. Byla sama, otevřela román asi v polovině a jen si prostě četla. Možná má svět ještě šanci se napravit, pokud lidé jako ona nevymění #knihy #za #tohle.

Sdílet článek