Když jsem poprvé přijel do malého města Radnice v Plzeňském kraji, neuvěřitelně mě nudilo. Moje společnost vyprávěla o komsi, kdo se zdál být velice zajímavou osobností. Jan Irving, v jádru umělec, majitel restaurace a kavárny vysoké kvality, bývalý emigrant… a věčný životní idealista. Člověk plnící si své sny. Otevřel si lokál na místě bývalé městské lékárny, má příjemnou ženu, dvě děti a hlavně neutuchající touhu do života. I když to pro něj vždy nebylo lehké.

První setkání

Když prvně vešel do místnosti, překvapil mě. Vysoký muž v oblečení, které připomínalo módní brožury první republiky. Prošel se chodbičkou své restaurace La Boema, na jejíž zdi viselo několik starých fotografií a akcií. Na stolku v zadní části chodby byla zas kniha obrazů Alfonse Muchy… hned naproti velkému dřevěnému modelu lodě. Múzická atmosféra byla cítit skoro víc než vůně čerstvé kávy. S názvem se pojí bohatá historie jeho rodiny. La Boema byla přezdívka Gabriely Roubalové, operní zpěvačky, která se proslavila zejména v Itálii.

A něco z něj vyzařovalo, nebyl to ten obyčejný průměrný maloměšťák… i tak by se dala polovina Čechů označit. Dával jsem to původně za vinu jeho emigraci. Pobyt v Nizozemí přeci lidi změní, musí to na nich zanechat nějaké stopy. Holandsko jsem znal jako zemi zaslíbenou, kam prchají velké mozky, strádají-li fyzicky anebo psychicky.

Na dno šuplete

A to byl i příběh Jana. Jednoho dne se prostě rozhodl odejít z téhle bohem zapomenuté republiky, která ho, jak sám říkával, svazovala. Viděl, jak jsou ulice Prahy potemnělé, tu šeď lží a totalitního režimu, která zakrývala krásy nesmrtelného města. Na jednu stranu mu Praha přišla smutná, ale vždy se dokázal nad věci povznést a poprat se s tím. Já sám tento režim nezažil, znám jej pouze z filmů, knih a vyprávění těch, kdo jej zažili. Jan Irwing má ale na věc úplně jiný názor. Takový… více umělecký, jako by mi to bylo mnohem bližší než všechno to, co jsem se dočetl v učebnicích dějepisu. Hrát na kytaru pro něj bylo povoláním snů. Začal studovat konzervatoř, kterou s vyznamenáním dostudoval. Poté využil příležitost studovat v NDR. A to byl poslední hřebík do pomyslné totalitní rakve. Zatímco Praha byla smutná, Německo bylo přímo deprimující. Měl jasnou vizi – jednoho dne se jeho děti musely narodit svobodné. Jan využil své zahraniční cesty do Paříže a domů se již nevrátil. Odešel do Holandska, kde to neměl snadné. Po příjezdu byl totiž pouhopouhý imigrant v malém městě a navíc bez práce. Nakonec mu nezbylo nic jiného než přeci jen navštívit místní cizineckou policii a požádat o pobyt. Kdyby to bývalo bylo v Amsterdamu, jistě by jej poslali zpět do Československa.

Jenže měl štěstí, policisté byli relativně přátelští. Řekli mu, že pobyt získá jedině tak, že bude mít buď práci, nebo bude alespoň studovat. Získat práci bylo pro uprchlíka z východního bloku skoro nemožné, proto si začal shánět studium. Policista mu slíbil, že se bude snažit odkládat jeho žádost, jak jen to půjde. Mimo jiné i proto, že miloval českou dechovku. Položil jeho žádost doslova a do písmene na dno zásuvky svého stolu a Jana poslal pryč. Ten pobýval nějaký čas se svými přáteli, zatímco oni založili nadaci pro získání peněz na Janovo studium. Jana (stejně jako mě při poslouchání celého příběhu) překvapilo jejich chování. Jak se dokázali lidé kolem něj nadchnout pro neuvěřitelnou maličkost, jako pomoci jednomu jedinému člověku. Celé toto vymyslel Janův přítel a advokát, který se v podobných věcech vyznal. Jan se zavázal, že peníze, které mu organizace poskytne, časem vrátí. To aby mohla fungovat dál (i po Janově studiu) pro případ, že by se objevil někdo s podobným problémem.

Výhoda kapitalismu

Zdařilo se, Jan získal stipendium na nedaleké univerzitě a začal studovat hudbu. Po večerech si přivydělával jako hudebník (mimo jiné i v rámci nadace), ráno chodil s kytarou pěšky za studiem. Případně jezdil stopem! A právě jednou jej naložil velice přátelský muž a svezl jej. Byla zrovna krutá zima, která se v Nizozemí objeví jen zřídkakdy. Povídali si zpočátku zcela nevinně, cizince zajímal Janův osud. Když se dozvěděl, že je hudebník a slyšel o tom, kým vlastně je a odkud přichází, zmínil se mu o situaci v nedaleké továrně. „Výhoda kapitalismu,“ pravil Janovi a popisoval, jak v nedaleké společnosti přišli o všechny zaměstnance (a majitel o celý obchod) jen proto, že zakládali odbory a příliš řešili své platy.

Jan měl studium i práci. A tady naše první vyprávění skončilo. Víc jsem se toho o jeho holandském pobytu nedozvěděl. Snad jen pár jeho názorů a životních postřehů. Třeba to, jak o sobě neustále říká, že je idealista. Tvrdí, že toto označení je v Čechách bráno za hanlivé. Ale není to pravda! Děkuje lidem, kteří pomohli revoluci! Miluje hudbu, ale nežije bohémským životem… i když jej nepovažuje za nic špatného. Popisuje, že se dovedl chovat jako bohém. Často to působilo starosti jeho blízkým, proto je rád, že se přes tuto fázi života ve zdraví přenesl.

Kavárenští povaleči

Později (jeden úterní večer) přivítala pražská a trochu snobská kavárna sestavu čtyř lidí, které spojovalo podivné pouto – moji rodiče, já a Jan Irving. Přišel jako poslední, čekali jsme na něj skoro půl hodiny, ale vyplatilo se. Když vstoupil, vůně kolínské se linula místností. Jan měl na sobě oblek, jenž opětovně připomínal období první republiky, rychle se upravil v nedaleké vitríně a přistoupil. Potřásl mi rukou, jednal se mnou jako rovný s rovným. Což nebývá tak časté. Kdo by mezi sebe přijal podprůměrného tuzemského novináře, je-li sám majitel prosperující restaurace, hudebníkem a osobou uznávanou svým okolím.

Posadil se a objednal si kávu. Choval se velice vstřícně a ihned položil otázku, jak se mám… a co je nového v mém skromném životě. Milovník umění se zároveň rozhlížel po interiéru historické kavárny, laděné do stylu Café de Paris. Kvalita kávy a desertů sice nebyla přeslavná, zato společnost Jana byla poučná i zábavná zároveň. Možná jsem nebyl schopen svým chováním a svými gesty vyjádřit své nadšení z naší schůzky, ale můj mozek intelektuálně tančil jako Popelka na plese. Mohl jsem na chvíli opustit stereotyp tak typický pro druhý den v týdnu.

Mluvilo se o všem! Jeho práci, holandské rodině, životní mentalitě… a umění! Rozhodl se mi pomoci stát se o trochu lepším novinářem, nezůstat jen redaktorem, píšícím recenze na Tučňáky z Madagaskaru a podobné hlouposti, které se hodí leda jako výplň dětského kanálu na pondělní odpoledne. Když jsem viděl, jaký má historicko-politický přehled, kolik toho ví, čemu všemu rozumí… byl jsem překvapen. Netušil jsem, že ještě někdy potkám osobnost tak všestrannou, tak zvláštní. Žije hudbou, obdivuje umění, chová se jinak než ostatní! Vyčnívá z řady svým životním stylem, který z něj čiší jako bublinky z drahého sektu. Životem Holanďana! Rembrant, Van Gogh, Irving. Na to si teď vzpomenu, když se řekne Nizozemí.

Přátelé, které Jan nepoznal

On sám tvrdí, že byl ovlivněn mnohými osobnostmi – hudebníkem Milanem Zelenkou, svým přítelem a kytaristou Baltazarem Benitezem, Vladimírem Mikulkou… Hudbu považuje (stejně jako veškeré umění) za cestu do posluchačovy duše. V Holandsku se naučil vážit si velikánů, vzhlížet k historii a být hrdý na jména jako Karel Čapek nebo Bedřich Smetana, která mají v zahraničí jméno. Nejvíce mě zaujalo, když popisoval, že všechny pamětní desky jsou dostatečně nízko na to, abychom je spatřili… a zároveň příliš vysoko pro ty, kdo řeší přízemní problémy.

Často přemýšlel o podstatě věcí, hledal pravdu a tu znovu a znovu nacházel v hudbě svých přátel. Přátel, kteří se mu stali blízcí pomocí hudby! Bach, Beethoven… mrtví, avšak pro něj inspirativní tak jako pro mě díla mnohých literárních velikánů. Dlouho prý procházel porevoluční Prahou a přemýšlel, proč jsou lidé nespokojeni i teď. „Lidé zacinkali klíči, vrátili se domů a čekali, že bude všechno jako dřív,“ pravil, „nechtěli se znovu narodit do úplně nových, demokratických poměrů. Netoužili po renesanci, znovuzrození.“ A v tom tkvěla jeho odvaha. Utnout v pouhopouhých šestadvaceti letech svůj dosavadní život a stát novým člověkem.

A aniž bych na jeho otázku, čím bych chtěl v životě být, odpověděl, pravil: „Takže chcete být vášnivým spisovatelem, nebo zuřivým reportérem?“ Měl jsem chuť říct: „Chci být šťastný!“ Chci žít alespoň trochu jako on. Kvalitně, zajímavě, dlouze a s neutuchající touhou po novém poznání. A také po sobě něco zanechat. Knihu, články, malou vinárnu na Letné. Obklopit se uměleckou (nikoli však snobskou) společností, která umění nekupuje, zato obdivuje.

Tak jako on chci obohacovat českou mentalitu a kulturu, stát se člověkem, který při podání ruky zanechá stopu v mysli ostatních. Jeho uklidňující hlas mě jen přesvědčuje, že problémy mého života jsou jen zatracené banality. Jsem zdravý, šťastný, milovaný a zamilovaný. Co víc si přát?

Když jsme společně redigovali tento článek, byl o několik odstavců kratší a trochu… nudnější! Po hodině a půl strávené nad lahodnou kávou a při zvuku lehké hudby jsem si říkal, že by možná bylo lepší napsat rovnou knihu. Jeden článek nestačí, patnáct set slov je málo! Na závěr bych napsal snad jen – máte pravdu, Jane, svoboda je podstatou civilizace! Nutit někomu své myšlenky je zločin a naivita, která se nevyplácí!