Život je o detailech

tie-642063_1280

Ještě na gymnáziu jsem o hodinách matematiky sedával za dívkou, která s oblibou nosila oblečení černé barvy. Slušelo jí, byla to blondýnka, takže barevný kontrast udělal své. Pamatuji si však, jak mě vyrušoval pohled na vypadávající vlasy, povalující se na jejích zádech. A tak bylo skoro tradicí, že jsem jí je z oblečení sbíral. Protože podobné drobnosti vytrhnou člověka ze soustředění. Přestanete poslouchat, věnujete se té maličkosti a… tak rádi byste se jí zbavili, i když to většinou nejde.

Každému se to určitě stalo. Mezi nejčastější rušivé prvky (či jak to mám nazvat) patří nakřivo uvázaná kravata, smítko nebo skvrnka na oblečení, neposedné vlasy a mnoho dalších. Ze zkušenosti musím říct, že se mi něco podobného přihodilo při prezentování francouzských médií. Stál jsem před lidmi a všiml si, jak jedna dívka těká pohledem po mém límečku u košile. Nápadně totiž přesahoval sako, což mnohé mé kolegy z ročníku vyvádělo z míry. Okamžitě jsem to napravil a bylo po problému s pozorností. S podobným problémem jsem se setkal při sledování seriálu Dr. House, kde představitel hlavního hrdiny Hugh Laurie stojí na balkoně v hotelu a v určitých scénách límec jeho košile přečníval přes sako, v jiných zase ne. Malý detail, kterého jsem si všiml až při druhém sledování… (pro zajímavost je to sedmá epizoda z šesté řady).

Podobně je to i s chováním a s gesty. V letním semestru jsem se přihlásil na přednášku z jiného oboru, jež je zaměřená na neverbální komunikaci. Je až neuvěřitelné, jak naše nonverbální projevy ovlivňují úsudek komunikačních partnerů, tedy posluchačů, přátel a kolegů. A stejné je to i s psaním. To, co já považuji za zcela přirozené, je pro druhé pouhým detailem. Exemplárním příkladem je řazení textu do bloku. Maličkost, kterou při běžném čtení nesledujete, ale která je důležitá. Vemte si do rukou jakýkoli prozaický text, co máte po ruce (myšleno tedy knihu), otevřete ji a představte si, že text není ve formátu do bloku… je to otravné, nepříjemné, špatně čtivé a navíc to působí nekoherentně. Jediný důvod, proč básně nejsou takto formátovány, je ten, že verš to dovede sám díky počtu slabik a předepsané struktuře.

Případně vezměte do rukou kterékoli (seriózní) noviny a představte si, že text bude ve dvou, v jednom sloupci řazen vlevo. Po chvilce vás čtení přestane bavit, stejně jako vás přestane zajímat přednes někoho, jehož skvrnka či vlas vás rozptylují. Jsou to jen detaily, avšak tvoří důležitý celek. Nebo snad ne?

Sdílet článek