Stačí jedna rána

wanderer-814222_1280

Časně ráno byl jistý muž v drahém obleku poměrně nepříjemně překvapen, když uviděl člověka malého vzrůstu, jak se uhodil o jeho rameno. Možná to bylo jeho ranní únavou, dost možná se jen nedíval na cestu. Neznámý člověk se začal ihned omlouvat, ale oběť oné srážky si to ani neuvědomila. Tou obětí jsem byl já, vstal jsem, abych vystoupil na téže stanici tramvaje jako každé ráno. Ale čtyřicátník, jenž působil docela příjemně, stál příliš blízko. Rána byla velká, ale možná jsem procitl a uvědomil si řadu věcí, které jsem vypozoroval cestou.

Nedávno jsem absolvoval seminář neverbální komunikace. Jedna poměrně pohledná dívka, myslím, že se jmenovala Kristýna, mluvila o tématu očního kontaktu. Kritizovala cestující v MHD, kteří uhýbají pohledem. Než aby se na vás museli lidé dívat, raději předstírají příchozí zprávu, hrají si s mobilním telefonem. Jako kdyby zmizela veškerá slušnost, zdvořilostní konverzace. Cestou si naproti mně přisedla žena, měla dlouhé tmavé vlasy, působila celkem šarmantně. Přehodila nohu přes nohu a silně mě nakopla botou velice luxusní značky. Prohlédl jsem si ji, spatřil jsem, že je oděna v luxusním oblečení, ověnčená drahými šperky. A nato jsme projížděli kolem malého pražského mostu, u jednoho z pilířů jsem zahlédl několik bezdomovců. Jako by se mi realita sama přišla ukázat, jako by někdo chtěl, aby se vše důležité – má mysl, mé srdce i ústa – otevřelo zároveň a ve správný čas.

Uvědomil jsem si, že všechny mé starosti jsou jen nepodstatné detaily, které nemohou otřást se základy mého života. Došlo mi, že jsem člověk spokojený, obklopený skvělými lidmi a občas se jim to snažím i vrátit. Přesto někde v mém mozku sídlí něco, co mi přikazuje: Změň svět. Říká se, že kdo zachrání člověka jednoho, jako by zachránil celý svět. A když vidím jedince, kteří si cestou do práce čtou seriózní noviny, vidím, že je ještě šance. Že je naděje jim vnuknout ty správné myšlenky. Nechci, aby má slova upadla v zapomnění, abych byl jen další z těch, co někdy někam něco psali.

Nechci se jednou probudit s mizernou náladou, s pocitem, že mé psaní slouží jen k obživě, že již nemá srdce. Psát o mizerných festivalech, předhazovat čtenářům lži o tom, že naše společnost je férová. Protože není. Snažím se, aby si čtenáři zapamatovali něco z toho mála, co jim píši. Třeba žena, které jsem nestál ani za vzdech, když mě brutálně nakopla do kolene. A možná i ten muž, co mě dnes omylem uhodil do tváře svým vypracovaným ramenem. Ovšem pro všechny bych měl jedno doporučení – zkuste se dívat na svět kolem sebe. Mobilní telefon tajemství života nezná! Život je krásný, pokud jej máte jak a s kým prožívat.

 

Sdílet článek