Před nějakou dobou jsem napsal článek o tom, jak je společnost nespravedlivě kontrastní. Na jedné straně žena oděná v luxusním oblečení, na straně druhé lidé bez domova, kteří sotva našetří na nějakou tu večeři. A jako kdyby karma nebo nějaká vyšší moc zasáhla, jsem byl vržen do další srovnatelné situace. Tentokrát o mnoho smutnější, značně nepříjemnější. A uvědomil jsem si, že má slova opět nejsou vyslyšena.

Kolem desáté hodiny ranní jsem seděl v tramvaji číslo dvacet pět, která mířila kvapem na Strossmayerovo náměstí. V zadní části vozu byla skupinka tří lidí, kteří byli zcela zjevně bezdomovci. Dvě ženy kolem padesáti doprovázel jeden stejně starý muž. Jedna z dam byla poněkud ovíněná, motala se v tramvaji ze strany na stranu a byla trochu hlučnější. A jak se tramvaj na zastávce Palmovka plnila víc a víc, problémů přibývalo.

Nejdříve došlo ke srážce oné opilé ženy s jistým mladíkem. Zarazilo mě, že se k ní choval slušně. Byl jsem příjemně překvapen jeho klidnou reakcí, vykáním a snahou uklidnit ji. I když to nebylo jednoduché, žena po čase přestala křičet a posadila se zpět na sedačku. Pohlédl jsem jí do očí, byla unavená a vyčerpaná životem, strhaná jako ta nejprostší z nejprostších. Mladík se nad ní sklonil, sáhl do svého batohu a vytáhl z něj velikou bagetu. Natáhl ruku a podal ji té ženě. „Vemte si to,“ pravil jí, „já si koupím jinou.“ Žena se i přes velké množství alkoholu v krvi chovala nadmíru uctivě. Poděkovala, rozdělila se s přáteli a jízda v klidu pokračovala.

Potom ale upadl kousek jídla té střízlivější ženě, říkali jí Jarka, na zem. Vznikla hádka, Jarka i s mužem opustili tramvaj a svou přítelkyni v ní zanechali na pospas ostatním znechuceným cestujícím. Žena se zvedla, zapotácela se a přistoupila k oknu tramvaje. „Vraťte se!“ křičela opravdu hlasitě a trochu smutně. Jeden mladý muž se na ni otočil a zařval: „Sedni si, ty špíno, nebo tě vyhodím z tramvaje.“ Žena na něj v tu chvíli pohlédla a celkem rozvážným hlasem odpověděla: „Komu to říkáte, mladý pane.“ „Tobě,“ odsekl ten muž, „tak už drž hubu, nebo tě nechám z té tramvaje vyhodit.“ „Omlouvám se,“ odvětila žena, když viděla, jak se na ní zbytek lidí pohoršeně dívá, „ všem se vám omlouvám.“ „Hlavně už drž kurva hubu,“ řekl mladík. Ženě naběhly do očí slzy… a rozhodně nebyla sama. Několik lidí jí začalo opětovně nadávat kvůli jejímu vzhledu i chování. Postavila se blízko k muži a řekla mu: „Proč na mě křičíte? Jsem sice opilá, ale jsem nemocná stará ženská, tohle si nesmíte dovolovat.“ „Hlavně už buď do hajzlu zticha,“ pohrozil jí její zjevný nepřítel a žena se usadila zpět na sedačku, přikryla si rukou oči a po zbytek cesty neřekla ani slovo.

A mně běžela v hlavě otázka: Proč jsou na sebe lidé takoví? I když je to žena bez domova, nevonní zrovna jako levné stromečky do auta a je v podnapilém stavu, stále je to lidská bytost. Je až neuvěřitelné, jak se lidé dokáží chovat k němu, kdo je v prapůvodu úplně stejný. A najednou mě přepadl smutek. Ne proto, že k sobě lidé chovají jako zvířata, to už vím dávno. Spíš proto, že má slova nebyla vyslyšena. Všichni si raději čtou o veganských hamburgerech a light bůčku. A přitom nikoho nezajímá, že vše, co máme, je pomíjivé. A rád bych tomu sprostému mládenci, kterému jsem bohužel šokem nedokázal nic říct, vzkázal: Jednou takhle můžete dopadnout taky. Jako troska. I když tou už vlastně jste.