Letná, psací stroj a víno

typewriter-111407_1280

V mnohých společnostech se popíjení na veřejnosti považuje za něco nemorálního. Ve Spojených státech je to dokonce nezákonné. Ovšem co jedněm přijde bizarní, nám rádoby umělcům přijde zcela normální. Dnešní den byl unaveně průměrný. Moje přítelkyně měla dlouho školu, v mé rodině řádí nemoc a jediný, kdo mi pro dnešek zbyl, byla moje kamarádka (a shodou okolností redaktorka Scribbleru) Olga.

Zdálo se, že pro ni nebudu dobrým společníkem. Znavený, trochu přepracovaný redaktor a student s bolestí naraženým žebrem přeci nemůže být dostačující společnost pro šarmantní mladou dámu. Avšak opak byl pravdou. Možná to bylo díky hovoru s mou drahou polovičkou. Zrovna jí skončily přednášky, když mi zavolala. Seděl jsem v tramvaji, lidé po mně pohoršeně pokukovali. Protože zatímco ostatní si volají v dopravních prostředcích jen dvanáctkrát denně, tentokrát jsem si já dovolil přijmout telefonát.

Její hlas byl uklidňující, sotva jsem zaslechl její smích, nálada se mi prudce zvedla. Slunce jako by zářilo o něco víc, vzduch byl teplejší, lidské tváře pak veselejší. Začal jsem se těšit na další den, na procházku se svou kamarádkou a na večerní odpočinek u dobré knihy. A hledě skrze okno tramvaje jsem si uvědomoval, jak je svět neskutečně krásný. Zejména potom, když jsem narazil na psací stroj za výlohou jednoho vetešnictví.

To bylo pár minut poté, co jsem zavěsil a ukončil rozhovor s mou přesladkou múzou. S kamarádkou a kolegyní jsme vyrazili na Letenskou pláň, odkud je nejkrásnější výhled na Prahu. S přítelkyní jsme tam často chodívali třeba i v noci… Cestou jsem spatřil ve vitríně jednoho obchodu s nostalgií (jak by řekl Woody Allen) malý psací stroj. Prach na něm byl sice usazený již léta, ale cosi z něj vyzařovalo. Okamžitě jsem se do něj zamiloval skoro stejně vroucně, jako do hlasu své lepší polovičky. Ten musím mít! – proletělo mi hlavou. U sebe jsem měl jen pár korun, v tašce přes rameno tablet a jednu čokoládovou tyčinku. Nechal jsem tam druhou největší lásku svého života a pokračoval dál s autorkou knižních recenzí.

Koupili jsme si červené víno a popíjeli ho cestou po parku. Nakonec jsme se usadili na jedné z laviček a sledovali město před sebou. Bylo nádherné. Vskutku jsem se připadal jako na Montmartru… možná proto, že je to jediná čtvrť v tom proklatém městě, již obdivuji. „Měnil bys?“ zeptala se Olga a upila z láhve červeného moku, „šel bys z Prahy třeba do Marseille, kdybys dostal takovou nabídku?“ „To záleží,“ odpověděl jsem vcelku s rozvahou, „kdyby mohla jít se mnou…“ A dál se neptala. Moc dobře věděla, kam jsem tím mířil. Protože i když miluju Francii, přestože jsem přitahován jejími kouzly, neopustil bych svou lepší polovičku ani rodinu jen kvůli městu. Je to jen spousta cihel a kamenů bez duše, to lidé tvoří vesnice a města.

A i když jsem potom cestou okraden o onu čokoládovou tyčinku jedním nepřizpůsobivým spoluobčanem (ano, skutečně mi vytrhl čokoládovou tyčinku z ruky a utekl s ní), cítím se tu doma. Se svou přítelkyní, se svou rodinkou, s Olgou a dalšími přáteli. Jediné, co mi opravdu chybí, je ten psací stroj. Takže zítra tu bude buď příspěvek s názvem: Mé sny jsou splněny, nebo Jak jsem mohl mít psací stroj. I bez něj totiž budu šťastný. S tím, co mám, a s trochou vína… Navíc mi má úžasná přítelkyně dnes napsala povídku na cestu domů. A byla opravdu moc dobrá.

Sdílet článek