Možná to mé články přitahují, dost pravděpodobně je vina rubriky, pro níž píšu, že se vždy objeví někdo mající potřebu mi k mému subjektivnímu pohledu na svět sdělit své názory. Ale to mi nevadí, nebojím se kritiky ani reakcí vás čtenářů, protože o ty mi vlastně jde. Ale nestrpím kritiku mé osoby rozepsanou na několik desítek řádků, která je zcela očividně osobní a jež je zástěrkou pro nevyřízené spory s vedením magazínu. Protože ačkoli se jistá nejmenovaná osoba veřejně vyjadřuje slušně, v soukromé konverzaci s mými nadřízenými už tomu tak nebylo. A jestli něco nesnesu, jestli mě něco naučily ty knihy, které mi autor komentářů neustále otírá o ústa, potom je to respekt k něžnému pohlaví, který daná osoba zřejmě postrádá.

Rád bych tomuto člověku vzkázal to, že jeden negativní komentář mezi dvaceti pozitivními nás nemůže rozhodit, nedokáže oslabit naše odhodlání i nadále psát. Protože dnes ráno jsem našel v mailové schránce tři zprávy, v nichž čtenáři vyjádřili své sympatie s mým psaním. Zatímco já publikuji v tištěné formě i na internetu, onen komentátor ztrácí svůj drahocenný čas pohazováním prázdných slov těsně pod mé příspěvky. Jeho hlavní výtkou bylo to, že nejsem dostatečně objektivní. Avšak objektivita v rubrice autorského psaní jaksi ztrácí význam. Toto jsem se snažil nespokojenému čtenáři slušně vysvětlit a skryl jsem s požehnáním nadřízené jeho příspěvek kvůli nepřiměřené délce. A příliš detailní a osobní kritice mě samotného… a ne už tak moc mého psaní. Jinými slovy se ze mě pokusil udělat hlupáka!

Základním právem každého redaktora by měla být možnost filtrovat komentáře dle své libosti. Možnost komentářů není na Scribbleru proto, aby mohli tito samozvaní odborníci kritizovat nás novináře, ale aby se čtenáři podělili o své zkušenosti s daným tématem. Nikdo není nucen náš plátek číst, nikdo neříká návštěvníkům našich stránek, že musí se vším souhlasit. Pokud ale nejsou naši kolegové, nejsou-li specialisté, nemají absolutně žádné právo útočit (byť slušnou formou) na nás redaktory. Podobně jako my nemůžeme urážet konkrétní osoby, i kdyby to bylo podáno ve vší slušnosti..

Tento příspěvek patří k mým poněkud ostřejším, nicméně si troufám napsat, že mluvím za všechny redaktory Scribbleru, odmítám-li urážky na hlavu naší šéfredaktorky. Kaku Maršíková je osoba velice impozantní, pro magazín navíc nepostradatelná. Již podruhé se stalo, že si jistý čtenář vyřizoval své osobní problémy s ní skrze mé příspěvky, což rozhodně nepovažuji za správnou formu. A vím, že vy – čtenáři vidíte pouze tu malou část celkové komunikace mezi námi, která je zdvořilá. Ale nebudu přijímat filozofické eseje o mé práci od cizího člověka, který jen sedí doma a závistivě klapá na počítači. Zvlášť když na mou reakci ani neodpoví.

Má-li onen komentující stále problémy s mou tvorbou a s vedením magazínu, nechť mě kontaktuje emailem, potažmo jinou dostupnou cestou. Rád si jeho poznámky přečtu i vyslechnu. Ale veřejně je číst odmítám, k tomu komentář sloužit nemá. Protože i svoboda slova má své hranice, dokonce i já mám své zásady, které nepřekročím.